Blbost je velký dar přírody. Činí člověka šťastným.

Cesta k Bohům

28. listopadu 2005 v 22:26 | Kotletka |  Články
Olymp. Leckdo si představí jeden vrchol uprostřed planiny. Někteří mají zkreslené představy podle bájných pověstí - myslí si, že se podobá našemu Řípu. Ovšem pravdou je, že toto pohoří se díky vrásnění stalo nejvyšším v Řecku.
Bůh. Toto tajemné slovo mě přitahovalo odjakživa. Jsem zvídavý typ člověka, který chce mnoho poznat. Proto, když byla vybraná dovolená v Řecku, mé srdíčko zaplesalo radostí.
Jak žijí bohové? Jak to tam vypadá? Najdu nějaké stopy po životě vyšších sfér? Nejsem věřící a vím, že pověsti jsou jen pověsti, ale určité tajemno se v tom najde.
13.8.2003. Konečně ráno. Nebyl to naštěstí pátek, ale středa. Ve slunné Leptokárii jsme se vyhřívali už týden. Na dnešní den jsme naplánovali cestu do "Sídla Bohů" a věřili, že nám vyjde počasí, že se neudělá žádný opar, abychom viděli co nejvíc. Vstávali jsme v pět hodin, sbalili věci do batohu a v 5:30 jsme vyjeli s tátou na zapůjčené motorce vzhůru ke hvězdám.
Byla tma, jen úplněk zářil široko daleko. Po staré cestě jsme se vymotali ze ztichlé Leptokárie a zamířili do Litochora, odtud po serpentinách na parkoviště Prionia ve výšce 1 100 m n.m. Pozor! Na cestě se může ze zatáčky z ničeho nic objevit osedlaný kůň bez jezdce… Na parkovišti byla poslední možnost načerpání vody. V 7 hodin vyrážíme na refuge (chatu) "A". Přibližně po 35 minutách stoupání se objevuje lavička se studánkou, jenže vyschlou. Domnívám se, že voda z ní teče pouze v jarních měsících, kdy ji zásobuje tající horský sníh. Na cestě jsme potkali dvě dvojice Čechů. V9 hodin jsme dorazili na chatu "A" ve výšce 2 100 m n.m. Ani zde se nedala volně nabrat voda. Občerstvení, které tady bylo k dostání, vyšlo cenově jako "dole", nebylo to na tu výšku drahé. Posvačili jsme, dobrali energii a pokračovali ve výstupu. Cesta se vlnila, šlo se celkem dobře, až na předposlední úsek, který vedl téměř po hřebenu. Botanici by se po cestě vyřádili, já - botanik amatér jsem taky prozkoumala téměř všechno. Roste tu pověstný "Olympský čaj", který má léčivé účinky, zejména u průduškových onemocnění.
Vysoký sklon a sutina na cestě, která trochu podjížděla, nebyly moc příjemné. V 11:40 jsme zdolali 4. nejvyšší vrchol Olympského pohoří - Skalu 2 866 m n.m. Výhled byl nádherný. Bylo jasno. Na jedné straně se tyčily další vrcholy a hřebeny Olympu, na druhé straně moře s poloostrovem Chalkidiki. Severně pak Thessaloniki (Soluň) a jižně na břehu moře ležela naše Leptokárie.
Severovýchodně odnás se vypínal v celé své kráse Mytikas - 2 917 m n.m. - nejvyšší hora Olympu "Sídla Bohů". Cesta k němu vede po holé skále s hrozbou smrtelného nebezpečí. Stopy po životě vyšších sfér - žádné. Pouze vyšlapané cestičky turistů. Lidské kroky, které se tady objevily jako první, patřili dvěma švýcarským horolezcům v roce 1913. Řekové, jelikož jsou silně věřící, a protože si nechtějí rozkmotřit božstvo, nevybudovali nikam žádné skoby, lana ani řetězy, které by pomohly ve zdolání skalního masivu. Jediné co se tam občas objeví, je červená šipka, která doporučuje "nejlepší" možnou trasu. Kousek jsme zkoušeli lézt, ale začínalo se hupem dolů a bohužel čím jsem starší, tím víc se bojím. Radši jsme to vzdali. Možná na tom mělo trochu vliv i to, že jsem podvědomě vnímala pověru na nešťastnou třináctku, ale kdo ví. Ono horolezčit bez lana v takové výšce, navíc, když se podíváte pod sebe a vidíte hroty skal, není moc příjemný pocit. Tady záleží na každém jednotlivci, jak se na to cítí. Pro někoho je to stresující a pro někoho to může být skvělý zážitek.
Dalekohledem jsme pořádně prozkoumali okolí a vydali se zpět. Chůze dolů byla mnohem horší. Kdo to zná, mi může dát za pravdu. Pro klouby, obzvláště pro kolena to bylo velmi namáhavé. Pět hodin dolů byla vážně hrůza… Jaká to úleva, když jsem zase seděla na motorce a uháněli jsme vstříc chladivým vlnkám zdánlivě nekonečného moře.
Byl to překrásný zážitek. Za jeden den jsme vystoupali od nuly od hladiny Egejského moře do výšky 2 866 m n.m. Chtěla bych se tam někdy opět podívat, přemoci strach a zdolat Mytikas. Věřím, že Bohové budou na mé straně.
Táta tuhle cestu přirovnal - náročností - jako kdyby jste šli 5 hodin do schodů a 5 hodin ze schodů… Něco na tom bude. Jestliže nejste na takovýto typ delší túry zvyklí, může se vám stát, že druhý den budete chodit po schodech "trošku" těžkopádněji, ale stojí to opravdu za to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 martas martas | E-mail | 14. října 2008 v 15:16 | Reagovat

je to moc pekne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama